Na otázky odpovídali Mgr. Adéla Havlová (AH), místopředsedkyně Výkonného výboru AVZ, Mgr. Zdeněk Cvejn (ZC), člen Výkonného výboru AVZ a Mgr. Juraj Šefčík (JŠ), člen Výkonného výboru AVZ.
Jak vnímáte využívání multikriteriálního hodnocení v rámci zadávacích řízení? Co si myslíte o využívání metody BVA?
AH: „Multikriteriální“ hodnocení je synonymem hodnocení kvality, a tedy využití i jiných než cenových kritérií. Jejich využívání je důležité všude tam, kde parametry plnění nelze nebo není vhodné určit přesně a fixně. K posouzení ekonomické výhodnosti nabídek, jak ukládají evropské směrnice i národní zákon (ZZVZ), je pak z logiky věci nutné hodnotit výhodnost nabídky co do obsahu plnění a „kvality“. Metoda BVA (Best Value Approach) je propracovaný přístup k tomu, jak ověřit zkušenosti, know-how a přidanou hodnotu dodavatelů nabízenou pro plnění dané zakázky, na základě podkladů zpracovaných v souladu s projektovými cíli zadavatele, pohovoru a tvrzených dominantních informací. Metoda BVA se již osvědčila na řadě projektů nejen v zahraničí, ale už i v České republice.
ZC: Za sebe jsem rád, že se multikriteriální hodnocení začíná ve veřejných zakázkách více prosazovat. Je to z mého pohledu správná cesta, jak za peníze z veřejných zdrojů získat plnění odpovídající kvality a nikoli pouze nejlevnější. Jsem přesvědčen, že posunu ve využívání pomáhá i současná rozhodovací praxe zejména Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který opakovaně využití kvalitativních kritérií hodnocení včetně jejich nepočitatelných či subjektivních variant podpořil, byť s důrazem na vyšší míru náročnosti požadavků kladených na zadavatele. My sami se snažíme multikriteriální hodnocení ve veřejných zakázkách využívat v co největším rozsahu.
S metodou hodnocení BVA jsem rámcově seznámen, účastnil jsem se několika prezentací o využití této metody v praxi (třeba s kolegy „zakázkáři“ z VUT Brno), nicméně samostatně jsme ji ještě v praxi nevyužili. V každém případě mne tato metoda velmi zaujala a doufám, že budu mít množnost si ji na nějaké vhodné zakázce v blízké budoucnosti vyzkoušet.
JŠ: Osobně jsem příznivcem využívání multikriteriálního hodnocení. Zadavatel (ať již se jedná o ministerstvo, či tu nejmenší obec) je při zadávání veřejných zakázek, velmi zjednodušeně řečeno, běžným kupujícím. Měl by se tedy snažit k nákupům realizovaným prostřednictvím zadávacích řízení přistupovat s racionalitou, s jakou k nim přistupuje právě takový běžný kupující. Rozumím, že tato úvaha má své limity, ale jako výchozí bod pro to, že cena by v mnoha případech neměla být jediným hodnotícím kritériem poslouží, myslím, docela dobře.
Metoda BVA mi přijde jako velmi zajímavý nástroj pro hodnocení kvality ve specifických případech. Věřím, že i v českém prostředí má své místo, což dokládá stále větší počet zakázek, při jejichž zadávání byla tato metoda využita. Praktickou zkušenost s ní však bohužel ještě nemám.
Jsou podle Vás kvalitativní kritéria ve veřejném zadávání využívána dostatečně? (popř. nepřiměřeně, nevhodně?)
AH: Samozřejmě je jednodušší hodnotit na cenu, nebo dle jednoduše počitatelných kritérií. V řadě případů však skutečná kvalita a přidaná hodnota vyžaduje sofistikovanější přístup, a tím i větší úsilí zadavatele při přípravě zadávacího řízení, zejména co do pečlivosti, manažerského přístupu a času. Tento přístup zatím bohužel ještě není samozřejmostí, ačkoli by si to péče řádného hospodáře žádala. Zadavatelé by měli dlouhodobě a samozřejmě usilovat o to, aby dobře znali své potřeby, jakož i možnosti a podmínky dosažitelné na trhu, snažili se o dosažení maximálně vhodného plnění a nepolevili ve sledování plnění zakázky ani po uzavření smlouvy s vybraným dodavatelem.
ZC: Ve srovnání s dřívější dobou se multikriteriální hodnocení začíná ve veřejných zakázkách prosazovat více. Stále ještě ale podle dostupných údajů v zakázkách v naší republice převažuje hodnocení jen na nejnižší nabídkovou cenu. Zadavatelé se často bojí náročnosti zpracování zadávacích podmínek při tomto způsobu hodnocení, náročnosti samotného následného procesu hodnocení a zejména přístupu orgánů dohledu nebo poskytovatele dotace. Dle mého názoru je tedy třeba se nadále na různých fórech věnovat podpoře zadavatelů při získávání informací o možných přístupech k multikriteriálnímu hodnocení a předkládat jim příklady dobré praxe.
JŠ: Domnívám se, že kvalitativní kritéria (stále ještě) nejsou ve veřejném zadávání využívána dostatečně. Tento stav má historické příčiny. Můžeme je ilustrovat na značně rozšířeném přesvědčení, že předchozí právní úprava zadávání veřejných zakázek ani neumožňovala hodnotit jinak než na základě nejnižší nabídkové ceny. To samozřejmě neodpovídá skutečnosti, kdy kvalitativní kritéria byla zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách umožněna, nicméně málokdo se je odvážil využívat. K tomu nepochybně přispěla i, řekněme, „zdrženlivá“ rozhodovací praxe ÚOHS. Stav se však rozhodně lepší, čemuž nyní napomáhá naopak podporující přístup ze strany tohoto přezkumného orgánu.
Každopádně je nutné si uvědomit, že s nastavením kvalitativních hodnotících kritérií je spojena větší pracnost, neboť se často nebude jednat o kritéria objektivní a počitatelná. Tato větší pracnost je pak spojena nejen s jejich stanovením, ale též s vyhodnocením nabídek dle těchto kritérií. Oba tyto kroky musí být v souladu se základními zásadami zadávání veřejných zakázek. Z těchto důvodů je i vyšší riziko napadení postupu zadavatele ze strany dodavatelů. Takové starosti pak zadavatel v případě hodnocení na nejnižší nabídkovou cenu pochopitelně nemá. Je proto důležité, aby byli zadavatelé přesvědčeni o tom, že i přes všechna tato úskalí se jim vynaložená snaha vrátí v kvalitním plnění, s nímž si naopak mohou ušetřit mnohé starosti a náklady v budoucnu (kdy takové plnění může být v konečném důsledku i levnější).
V které oblasti vidíte největší potenciál k využívání kvalitativních kritérií?
AH: V současné době vidím potřebu rozvoje hlavně v oblasti environmentálních a sociálních kritérií a inovací. Například u dodávek jde zejména o snížení nákladů životního cyklu včetně energetické úspornosti, prodloužení živostnosti a zvýšení míry opravitelnosti výrobků, redukce odpadů a CO2 stopy, využívání recyklátů apod. Využívání kritérií v hodnocení je na místě všude tam, kde zatím nelze kýženou úroveň považovat za samozřejmou. Dodavatelé by tak měli být motivováni ke zvyšování této úrovně, neboť se dlouhodobě vyplácí jim i zadavateli.
ZC: Největší potenciál vidím u veřejných zakázek na různé typy služeb, zejména tam, kde na kvalitě poskytované služby skutečně záleží. Typickým příkladem jsou různé typy intelektuálních služeb, ať se již jedná o služby právní, architektonické, služby pojišťovacích zprostředkovatelů, odborné poradenství apod. Nicméně na kvalitě záleží i u dalších typů služeb, založených třeba i na manuální nebo rutinní práci, jako jsou služby úklidové, strážní nebo gastronomické. Nicméně svůj prostor má hodnocení kvality například i u zakázek na dodávky nebo stavební práce. U těchto typů veřejných zakázek může zadavatel popsat své minimální požadavky na dodávané zboží, minimální požadavky na stavební práce nebo minimální požadované zkušenosti členů klíčových členů týmu, který bude stavební práce zajišťovat, a hodnotit např. dodavatelem nabídnuté lepší parametry (jdoucí nad rámec minimálních požadavků) nabízeného zboží nebo například zkušenější tým, který bude stavební práce zajišťovat.
JŠ: Ne vždy lze však samozřejmě volbu kvalitativních hodnotících kritérií doporučit. Existují mnohá generická plnění, u kterých si zadavatel dokáže požadovanou kvalitu stanovit zcela konkrétně a u kterých nedává smysl hodnotit jinak než na nejnižší nabídkovou cenu, případně doprovozenou jinými jednoduchými počitatelnými kritérii. Náklady vynaložené na stanovení kvalitativních hodnotících kritérií a hodnocení dle nich by v těchto případech nepochybně nebyly vynaložené účelně.
Kvalitativní kritéria má smysl požadovat v případě plnění, která výše uvedený charakter nemají. Mnohdy pak zadavatel preferuje kvalitu, nikoliv však za každou cenu. V takovém případě je hodnocení kvality vhodnějším postupem než stanovení "pevných“ požadavků na kvalitu plnění. Zadavatel tak neeliminuje levnější řešení, které mu však v konečném důsledku mohou dostačovat, resp. může vybrat plnění, které představuje z hlediska kvality solidní standard za rozumnou cenu.